Šesticípá a pěticípá hvězda

pondělí 24. srpen 2009 08:47

V současné době si připomínáme čtyřsté výročí smrti Rabbiho Löwa a jeho místo v dějinách a kultuře naší země. Z řad českých Židů však vzešlo i mnoho jiných vynikajících duchovních vůdců, ale také spisovatelů, novinářů, podnikatelů a dalších významných osobností. Bohužel i „revolucionářů“ typu Rudolfa Slánského, jejichž historická role kladná rozhodně nebyla. I mezi Židy, kteří vstoupili do komunistické strany, je ovšem nutné rozlišovat. Když jsem 24. listopadu 2008 na těchto stránkách psal o tragickém osudu Rudolfa Margolia, převyprávěl jsem jeho příběh v rámci určitého schématu, a to dokonce bez prostudování některých základních pramenů. Proto bych se rád nyní Margoliovu osudu a vůbec novodobým dějinám českých Židů věnoval znovu se snahou o hlubší porozumění.

Židovství nelze definovat ani jako národnost, ani jako náboženství. V minulosti judaismus „znamenal zejména učení a nařízení vyplývající ze smluvního vztahu mezi Bohem a Izraelem. Ani dnes nebývá z židovského hlediska považován za náboženství, jako je křesťanství, islám nebo buddhismus; je jedinečný a v kategoriích sobě vlastních zaznamenává božsky zjevené učení zprostředkované skrze Boží smlouvu s Izraelem... Specifickým rysem byla donedávna nerozlišitelná spojitost náboženských a profánních aspektů židovské kultury a civilizace.“ (1)

Pro svou odlišnost se Židé často stávali obětními beránky. Snad ve všech zemích někdy docházelo k jejich pronásledování, utiskování a vypovídání. Syn Rudolfa Margolia, Ivan, v knize „Praha za zrcadlem“ o osudech svých dávných předků píše:

„Židé tu žili více než tisíciletí. Do střední Evropy přišli jednak z východu, když prchali z Ruska před pogromy, a jednak ze západu, ze Španělska a Portugalska, odkud byli v letech 1492-1497 vypovězeni dekretem krále Ferdinanda II. a královny Isabely. Na konci 15. století a ve století 16. tak Evropou putovalo více než sto tisíc lidí bez střechy nad hlavou a zoufale hledali místo, kde by se mohli usadit. Z našich rodinných záznamů vyplývá, že Blochovi, předkové mojí matky, byli sefardští Židé ze Španělska, zatímco předkové Margoliů byl Aškenázové z východní Evropy.“ (2)

V Čechách Židé nalezli své duchovní a kulturní centrum. „Celé generace židovských učenců i básníků“ psaly o Praze jako o „královně a matce“. Z Prahy se také rozlétla do světa šesticípá Davidova hvězda - „poprvé jako znamení pro celý Izrael“. (3) Ani zde však nechyběla stále se opakující krutá perzekuce:

„Osmnáctého dubna 1389 bylo v Praze ve vlastních domech upáleno více než tři tisíce Židů, mnozí další museli z města uprchnout. V 15. a 16. století byli Židé vyštváni z měst na venkov. Za vlády habsburského císaře Karla VI. byla v září 1726 ustavena instituce familiantského práva, jejímž účelem bylo snížit počet obyvatel židovského původu v českých zemích. Tento zákon, který platil až do května 1849, nařizoval, že jen prvorození synové se smějí oženit a usadit na českém území; pokud chtěl založit rodinu někdo z jejich mladších sourozenců, musel se vystěhovat za hranice.“ (4)

Zákony, které Židy po staletí diskriminovaly a oddělovaly od ostatní společnosti, přestávaly platit postupně. V roce 1781 osvícenský císař Josef II. svými patenty povolil Židům navštěvovat všechny typy škol a věnovat se dříve zakázaným zaměstnáním. Opravdové zrovnoprávnění Židů však začalo až v již zmíněném revolučním roce 1848-49 a bylo dovršeno prosincovou ústavou z roku 1867.

Změny začínající v době osvícenství otevřely Židům „cestu z ghetta do hostitelské společnosti“, zároveň však znamenaly „počátek ohrožení židovské identity asimilací i plíživé narušování základů židovského náboženství“. (5) Po celé 19. století vzrůstal počet Židů, kteří se k náboženskému rozměru judaismu obraceli zády. „Na konci století si už ortodoxní Židovstvo začínalo uvědomovat, že silně krvácí, přestože téměř všude židovská populace ohromně rostla. Starobylé židovské obce v Čechách a na Moravě, vyhlášené svou vzdělaností a svými duchovními vůdci, najednou musely dovážet rabíny ze zaostalejších oblastí.“ (6)

Také Margoliovi a Blochovi se stali asimilovanými středostavovskými rodinami. V knize „Praha za zrcadlem“ se například píše: „Rudolfův dědeček Šalomoun, který se narodil roku 1846, byl člověk lehké mysli. Nic nebylo důležitější než jeho pohodlí... Protože se Šalomoun nikdy nenamáhal s modlením, nevyžadoval to ani po svých dětech; dodržovali jen nejvýznamnější svátky.“ (7) Ani dědeček manželky Rudolfa Margolia, Vilém Bloch, „nebyl právě zbožný, synagogu v Benešově navštívil sotva dvakrát do roka... Blochovi slavili jen Pesach a postili se na Jom kippur.“ Pro Vilémova syna Ervína bylo vyznání Šema Jisrael („Slyš, Izraeli, Hospodin je tvůj Bůh, Hospodin je jediný“) „jedinou židovskou modlitbou, kterou uměl“. (8)

Smyslem tohoto vyznání víry a vůbec životním smyslem židovského lidu byl po tisíciletí „boj proti bůžkům a modlám“ jakéhokoli druhu. (9) Ve chvíli, kdy víra v jediného absolutního Boha zeslábla - k čemuž v 19. století v českých zemích došlo jak mezi Židy, tak i mezi křesťany - nastoupily na scénu modly moderních ideologií nacionalismu a komunismu. Druhá z těchto kryptonáboženských ideologií, jejíž duchovní otec Marx byl Židem, bezbožníkem a antisemitou v jedné osobě, přijala za svůj symbol pěticípou hvězdu coby obměnu náboženského symbolu judaismu. Obě vyvolaly ve většinové společnosti nové podoby protižidovské zášti: pro nacionalisty se Židé stali protinárodními živly, pro komunisty ztělesněním nenáviděného kapitalismu. Židům nepomohlo dokonce ani to, když se sami stali českými či německými patrioty anebo socialisty. „Náhlý pád osobní identity“ nakonec čekal i rodiny jako byli Margoliovi a Blochovi, „kteří se po generace pokládali za Čechy a nikdy o tom ani nezapochybovali“. (10)

Na konci 19. století v Čechách a na Moravě žilo mnoho Židů, kteří se chtěli asimilovat k českému národu. Ve stejné době ale čeští politikové v čele s pražským primátorem Baxou rozpoutávali plamenné antisemitské vášně v souvislosti s nesmyslným obviněním polenského Žida Leopolda Hilsnera z „rituální“ vraždy. Podobným problémům čelili i stoupenci německého asimilačního proudu. Jako třetí posléze vykrystalizoval sionistický směr, hlásající obnovení židovské domoviny v Palestině. Specifickou skupinu představovali „pražští Židé“, kteří, „ač ztratili svoji židovskou kulturní vzdělanost, se nemohli zapojit do pražského němectví, a Čechy se také nestali.“ (11) Německy mluvící pražští Židé, jako byli Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Ludwig Winder a další, ztělesnili „židovské vypravěčské umění, bez něhož si neumíme představit středoevropskou literaturu“. (12) Do roku 1918 mohli být svou identitou i „Rakušany“, tj. občany a patrioty velké nadnárodní říše.

I po rozbití habsburské monarchie hrál však tzv. pražský kruh německy píšících židovských intelektuálů vynikající roli v kultuře Československé republiky. S tímto okruhem lidí byl v kontaktu i Ervín Bloch, který se také roku 1924 zúčastnil pohřbu Franze Kafky.

Právě vylíčení Kafkova pohřbu představuje jednu z klíčových pasáží knihy Ivana Margolia „Praha za zrcadlem“. Autor v ní píše o tom, jak byla na Kafkově pohřbu odříkávána modlitba Kadiš, která „vyjadřuje hlubokou víru ve spasení, třebaže se v ní ani sebemenším slovem neodkazuje ke smrti. Jejím ústředním tématem je oslava boží velikosti: ,Nechť je pro všechny a na věky Jeho veliké Jméno požehnáno... Nechť se nám dostane míru v nebi i v životě...’ Putování duše milované osoby se zde líčí jako ,sklizeň’ do rukou toho, kdo ji stvořil.“ (13) Modlitba Kadiš obsahuje - stejně jako křesťanský Otčenáš - prosbu o posvěcení Božího jména a příchod Božího království. Pomáhá člověku naplněnému smutkem překonat svou vlastní bolest začleněním se do společenství lidu, jehož život je spojen s touto nadějí. (14)

Kafka byl pohřben na novém židovském hřbitově na Žižkově v hrobě ležícím v oddělení 21, č. 33 v řadě 14. Když Ervín Bloch stojící u Kafkova hrobu zvedl oči, „pohled mu padl na blízký hrob. Uviděl na něm jméno Šalomouna Margolia, který zemřel o čtyři měsíce dříve. Nemohl vědět o svém vlastním budoucím spojení s tímto jménem. Krásný kubistický krystal Kafkova náhrobku stojí poblíž rodinného hrobu rodiny Margoliových, umístěného v řadě 13. Je bizarní ironií osudu, že muž, který tak jasnozřivě předpověděl děsivý osud lidí 20. století, leží tak blízko rodinné hrobky muže, který tento osud ztělesnil. ,Jste zatčen, zajisté, ale to není překážkou, proč byste nemohl vykonávat své povolání. Nebude vám ani bráněno ve vašem obvyklém způsobu života,’ dozvídá se Josef K. v Kafkově ,Procesu’, napsaném v Praze roku 1914. Těžko bychom nalezli přesnější a vhodnější definici života za totalitního komunistického režimu. V roce 1914 během psaní navíc Kafka bydlel se svou sestrou Elli v tehdejší Nerudově ulici č. 48, jen pár dveří od bytu, kde žil malý Rudolf se svými rodiči...“ (15)

V první Československé republice se kromě jasnozřivců typu Franze Kafky o totalitní budoucnosti ještě nikomu ani nesnilo. Československo bylo právním státem se sekulární demokratickou ideologií, která (už vzhledem ke kreditu prezidenta Masaryka jako bojovníka proti antisemitismu) oslovila i mnoho českých Židů. Jejich asimilace nadále pokračovala. Náboženský život Židů v Čechách a na Moravě slábl a u velké části z nich nepředstavoval o mnoho víc než vlažně zachovávanou tradici. Podobně tomu ostatně bylo i u velké části jejich nežidovských spoluobčanů.

Jeden z nejpronikavějších myslitelů z řad „pražských Židů“, Franz Werfel, si v této době kladl otázku: „Můžeme žít bez víry v Boha?“ Ve své přednášce na toto téma, kterou proslovil v Německu v roce 1932, hovořil o tom, že po opuštění víry v Boha nastupují nové druhy víry, které však na rozdíl od ní přinášejí duchovní porobu. Zvolil v ní „příklad muže, postiženého a otřeseného světovou válkou... Ten muž má dva syny. Nejsou schopni žít pouze s ,pasivním Já’, které je, jak praví Werfel, jenom ,nickou na dovolené’. Touží se tohoto Já zbavit, hledají spojení s vyšším řádem,... ,s řádem, který stojí nade vším, s autoritou, které by se vášnivě podřídili, za niž by dle potřeby obětovali svůj život... Naše doba těmto dvěma chlapcům nabízí dva radikální druhy víry. Jistě už tušíte, že jeden ze synů našeho běžence je komunista a druhý nacista.... Komunismus a nacismus jsou primitivní stupně překonání vlastního Já. Jsou náhražkovými náboženstvími, nebo chcete-li, náhradami za náboženství.’“ (16)

Společným prvkem obou těchto „sekulárních náboženství“ se stalo úplné pošlapání základů židovskokřesťanské tradice, zejména přesvědčení o důstojnosti člověka, stvořeného k Božímu obrazu. I ty nejhrůznější prostředky se pro jejich představitele staly mravně přijatelnými, pokud sloužily k naplnění údajného dějinného poslání proletariátu, resp. německého národa. Němečtí nacisté, kteří se ujali moci rok po zmíněné Werfelově přednášce, „pokládali svědomí za židovský vynález, který mrzačí duši stejně jako obřízka mrzačí tělo. Odvrhli mravnost jako prohnilé dědictví po římské, židovské a křesťanské civilizaci. Prohlásili, že dobré je jen to, co je dobré pro Německo, pro Němce.“ (17)

Na územích, která nacisté v letech 1933-1945 ovládli, žilo přibližně devět milionů Židů. Šest milionů jich nacisté připravili o život. Jedním z nich byl Žid žijící ve vilenském ghettu, „kterému esesáci říkali posměšně ,Jud Jesus’. Jednoho dne ho chytili, narazili mu na hlavu korunu z ostnatého drátu a ukřižovali ho na bráně ghetta.“ (18) Holocaust představuje „nejhlubší propad bezbožné moderny“, éry začínající osvícenstvím. (19)

Také osudy rodiny Blochových a Margoliových rozvrátila období nejprve nacistického a později stalinského antisemitismu. I v českém národě v obou těchto dobách došlo ke „vzkříšení nebo spíš vyvření antisemitismu, který u nás v Čechách bývá ukrytý dost hluboko pod povrchem a propuká zpravidla na pokyn shora“. (20)

Když se po rozbití první republiky na podzim 1938 naše země dostaly do sféry vlivu nacistického Německa, druhorepublikové Československo náhle zjistilo, že musí řešit „židovskou otázku“. Už po několika měsících bylo nicméně i ono zlikvidováno a 16. března 1939 byl Adolfem Hitlerem vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Těsně předtím slavili Heda Blochová a Rudolf Margolius své zásnuby a 3. dubna 1939 se ve vinohradské synagoze vzali.

Na území protektorátu žilo v době jeho vyhlášení podle oficiální statistiky 118 310 Židů. Do konce roku 1939 se jich vystěhovalo 19 016 a v roce 1940 ještě dalších 6176. (21) „Heda a Rudolf ale měli oči jen jeden pro druhého a nezajímalo je, co se děje kolem. Když si uvědomili, jaké jim hrozí nebezpečí, bylo už pozdě. Zažádali si o pasy, aby se mohli vystěhovat do Palestiny. Získali potřebné doklady, ale o pár dní později jim byly zase zabaveny a Heda a Rudolf tak o svou šanci přišli.“ (22)

V červnu 1939 byla nařízením protektora von Neuratha o židovském majetku zavedena definice židovství podle rasistických norimberských zákonů. Byly vydávány nesčetné právní normy omezující život Židů. Roku 1940 došlo také k zavření všech synagog a k zákazu židovských bohoslužeb. Od září 1941 museli mít všichni Židé na oblečení našitou žlutou Davidovu hvězdu. „Žlutou hvězdu musili nositi všichni židé podle německé definice, tedy ti, kteří měli více nežli dva židovské předky, bez ohledu na to, zda jsou vyznavači židovského nebo křesťanského náboženství nebo bez víry. Nosili je katoličtí kněží před oltářem a jeptišky na svém klášterním úboru...“ (23)

V té době už probíhala německo-sovětská válka a Hitler, který ji pokládal za vyhranou, nařídil urychlené posílání německých a protektorátních Židů na východ. V říjnu a listopadu 1941 bylo z Prahy vysláno pět transportů po tisíci Židech do ghetta v Lodži. Následovaly další transporty do Terezína. V obou případech mělo jít jen o přestupní stanice pro posílání Židů do míst vyhlazení dál na východě.

Rudolf Margolius byl společně se svou manželkou a jejími rodiči v říjnu 1941 deportován do Lodže. V srpnu 1944 je v jednom z posledních transportů odvezli z Lodže do Osvětimi, kde byli starší lidé včetně manželů Blochových ihned posláni do plynových komor. Rudolf i Heda Margoliovi prošli ještě několika koncentračními tábory. Heda uprchla v únoru 1945 z pochodu smrti z tábora Christianstadt a do konce války se za dramatických okolností skrývala v Praze. Rudolf v dubnu 1945 uprchl z pochodu smrti z Dachau a porážky nacismu se také dočkal jen zázrakem. Jeho rodiče byli v prosinci 1942 deportováni do Terezína. O měsíc později je poslali dál do Rigy a odtud na popraviště.

Holocaust zcela rozvrátil život všech židovských obcí. Z 80 tisíc českých Židů, postižených deportací, se po osvobození v roce 1945 vrátily jen asi 4 tisíce. Celkový počet Židů v Čechách a na Moravě po válce činil 11 700. (24) Nelze než obdivovat ty z nich, kteří i po této strašné zkáze a záhubě svých blízkých našli sílu k novému začátku. Někteří tuto sílu nalezli ve víře, jiní však už naopak po Osvětimi v Boha věřit nedokázali.

Utrpení a mučednictví Židů představuje historii, která trvala po celá tisíciletí, aniž by otřásla židovskou důvěrou v Boha a v Jeho smlouvu s vyvoleným národem. Židovská teologie vždy dokázala nalézt útěchu například ve víře, že Izrael svými pohnutými dějinami naplňuje biblická proroctví o trpícím Božím služebníkovi. Tragédie holocaustu však přišla „v okamžiku, kdy se teologie nacházela již ve stavu dosud největšího kvasu v historii, kvasu, jenž byl vyvolán intelektuálními proudy moderního světa“, a proto mohla tradiční židovské smýšlení do značné míry rozvrátit. (25)

Speciálně v českých zemích byla velká část židovských rodin prožívajících hrůzy holocaustu už po několik generací více či méně sekularizovaná. Připočteme-li k tomu skutečnost, že rok 1945 byl u nás dobou velkého nástupu komunistické strany a takřka všeobecné vděčnosti vůči Sovětskému svazu za osvobození z německé okupace, není příklon části Židů ke světské víře v komunismus nijak překvapivý.

Židovství je náboženství naděje a hebrejská Bible klade velký důraz na požadavek spravedlnosti a prorockou kritiku společenských křivd. Něco zdánlivě podobného by se dalo říci i o komunismu, který ovšem naději nevkládá v Boha, ale ve schopnost svých věřících vytvořit spravedlivou společnost vlastními silami. Mladí lidé, kterým se ve vyhlazovacích lágrech zdálo nemožné věřit v Boha, po válce pokládali nejen za možné, ale dokonce za nutné věřit, že vybudují spravedlivý svět, ve kterém se nic podobného už nikdy nebude moci opakovat.

Spisovatel Ota Pavel o svém otci Leo Popperovi v povídce „Běh Prahou“ říká: „Když se stali komunisté po válce jednou z rozhodujících stran, můj tatínek tam okamžitě vstoupil... Věřil, že konečně přišli praví, kteří nebudou dělit lidi na bílé a nebílé, na Židy a nežidy.“ Také Arnošt Lustig tehdy v komunismu viděl hnutí, které uskuteční „svět, jaký má být, bez válek a křivd, krve, porážek, ponížení“. Ve stejné víře se stali členy komunistické strany také manželé Margoliovi. „Rudolf měl na věc stejný pohled jako Lustig, Leo Popper a mnozí další. Byl hrdý na svou víru v komunismus, na to, že může sloužit dobré věci, že stojí u počátků lepší budoucnosti. Na to, že po všech hrůzách druhé světové války bude konečně ustavena beztřídní společnost.“ (26)

Komunistická víra mohla svým upřímným vyznavačům nabídnout jak sekularizovanou podobu náboženské eschatologie, tak také pocit „jakéhosi osobního vykoupení, překonání vlastní malosti, nejnesobečtějšího podřízení svých zájmů prospěchu společnosti“. (27) Heda Kovályová-Margoliová ve svých memoárech „Na vlastní kůži“ plasticky vysvětluje povážlivou skutečnost, že lidé, kteří po záchraně z lágrů konvertovali ke komunismu, byli vysněné lepší budoucnosti ochotni obětovat nejen své materiální zájmy, ale i svobodu:

„Většinou se uvažovalo takhle: Jestli je pro vybudování nové lepší společnosti nezbytné vzdát se na čas svobody, čili podřídit dobrovolně svůj prospěch něčemu, več pevně věřím, je to oběť, kterou jsem ochoten přinést. Jsme stejně ztracená generace, mohli jsme bez užitku a beze smyslu pochcípat v koncentrácích, teď chceme to, co z našich životů zbylo, věnovat budoucnosti.“ (28)

Svou roli sehrála i snaha ochránit vlastní děti od židovského údělu, jehož tragika se už tolikrát ukázala. Ivan Margolius, narozený roku 1947, ve své „Praze za zrcadlem“ píše: „Moji rodiče se po návratu z války pod dojmem všeho utrpení, které na Židy dolehlo, rozhodli plně se zapojit do většinové společnosti - současné, sekulární, komunistické - a nechat za sebou všechny náboženské tradice, ke kterým byli vedeni v dětství a mládí. Doma o náboženství nikdy nemluvili, a rozhodně nechtěli, abych si připadal jakkoli jiný než ostatní děti. Proto jsem si až v dospělosti uvědomil, že jsem vlastně také Žid.“ (29)

Poválečná většinová společnost u nás byla nejen socialistická, ale i nacionalistická, ba šovinistická. Její nenávist vůči Němcům, kteří byli všichni házeni do jednoho pytle a kolektivně postiženi „odsunem“, se obrátila i proti německy hovořícím Židům. Skutečnost, že většina z nich přišla v době německé okupace o život, nijak nebránila perzekuci těch, kteří přežili. „Německy mluvící židé, kteří přežili holocaust a vrátili se z koncentračních táborů, byli československými zákony zneprávněni stejně jako ,Němci, Maďaři, zrádci a kolaboranti’. Jejich žluté hvězdy nahradily pásky na rukávech, byla jim odebrána československá státní příslušnost a znovu zkonfiskován - resp. nenavrácen - majetek... Teprve v září 1946 vyšlo nařízení, podle něhož měli být německy mluvící židé vyjmuti z transportů; v případě, že jejich žádost o znovunabytí státní příslušnosti byla zamítnuta, zůstali v Československu jako ,bezdomovci’. Tímto způsobem se část těch, kteří holocaust přežili, stala obětí nového pronásledování; z ,Židů’ se stali ,Němci’ a není divu, že se jen asi třetina emigrovaných židů odvážila do osvobozeného Československa vůbec vrátit a že mnozí z těch, kteří se vrátili, opětovně emigrovali.“ (30)

I česky mluvící Židé ovšem prožívali neradostné zkušenosti s jednáním státních úředníků a dalších svých spoluobčanů, kteří se například po květnu 1945 stali správci někdejšího židovského majetku a nelibě nesli případy, kdy se shodou okolností právě „jejich“ Židé vrátili z koncentračních táborů. Výmluvné byly i výroky některých členů vlády, zejména komunistického ministra informací Václava Kopeckého, který 16. března 1947 v projevu na schůzi KSČ v Teplicích-Šanově hovořil o Židech jako o „bradatých Šalamounech“ a „židovské svoloči, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji“. (31) Po uchopení veškeré moci komunisty v únoru 1948 pak pro mnohé Židy zmizely poslední naděje, „že se budou opět moci vrátit do svých starých životních poměrů. Tak se mnozí po četných zklamáních znovu rozhodli k vystěhování. Do roku 1950 se 17 270 československých židů přistěhovalo do Izraele...“ (32)

Stát Izrael byl v době svého vzniku v roce 1948 podporován sovětskými i československými komunisty. „V lednu 1949 však ve volbách vyhrála prozápadní strana Mapai Davida Bena Guriona. Ta vytvořila koalici s náboženskými stranami, a nikoli se stranami levicovými, které podporoval Sovětský svaz. Naděje SSSR, že získá vliv v oblasti, se tak zhroutily... Sovětský svaz proto obrátil a spustil protižidovskou politickou kampaň, která vyústila ve fanatický antisemitismus. Na Židy doma i v zahraničí se útočilo jako na nepřátele komunismu i sovětského lidu a odpůrce sovětské politiky.“ (33)

V této době už byl osud lidí typu Rudolfa Margolia zpečetěn. Heda Margoliová tehdy svému muži řekla: „Podívej, co se stalo se všemi těmi idealisty, co nechtěli nic, než pracovat pro štěstí druhých. Polovina jich je v kriminále a druhá polovina se třese strachem, když u nich zazvoní zvonek.“ (34)

JUDr. Rudolf Margolius byl opravdu idealista, který se v roce 1945 „rozhodl, že jeho životním posláním se stane pomoc při budování země“. (35) Vstoupil do Svazu československého průmyslu a do konce března 1949 pracoval jako jeho obchodní tajemník. Pak byl povolán na ministerstvo zahraničního obchodu, kde působil nejprve jako šéf kanceláře ministra a od srpna 1949 jako náměstek ministra. Na těchto postech by byl i za normálního režimu plně na svém místě: nešlo o stranického funkcionáře a „revolucionáře z povolání“, ale o právníka, ekonoma a člověka plynně mluvícího čtyřmi světovými jazyky. Už ve Svazu průmyslu a pak i na ministerstvu zcela profesionálním způsobem rozvíjel výhodné obchodní styky se Západem.

Poúnorový režim ale samozřejmě „normální“ nebyl. Hned v době, kdy Margolia jmenovali náměstkem ministra, bylo v jeho bytě instalováno odposlouchávací zařízení. (36) Vše bylo od začátku připraveno k tomu, aby se, až přijde čas, mohl stát jedním z obětních beránků, na které strana svalí vinu za špatné fungování znárodněné, centrálně plánované a sovětským zájmům podřízené ekonomiky. (37)

Brzy bylo zřejmé, že do této role budou i tentokrát - podobně jako už tolikrát v dějinách - obsazeni Židé. Žádný z těchto obětních beránků nebyl vinen tím, z čeho jej obvinili, což ovšem neznamená, že by někteří z nich opravdu nebyli zločinci, patřící k hlavním strůjcům poúnorového teroru. To se týká Karla Švába, Bedřicha Reicina a hlavně Rudolfa Slánského, generálního tajemníka KSČ, který v roce 1948 „navrhl, aby vláda zřídila tábory nucených prací po vzoru gulagů a nacistických lágrů“, roku 1949 „naplánoval podle sovětského příkladu čistky ve straně“ atd. (38) Heda Margoliová ve svých memoárech píše:

„Rudolf měl odjakživa velice nerad Slánského. Tvrdil o něm, že je dogmatik a levičák, člověk chorobně ješitný a posedlý touhou po moci, podezíravý a bezohledný. Vyhýbal se mu, jak jen mohl, a vím, že s ním ani úředně ani osobně neměl žádné styky. Když byl Slánský zatčen, mysleli jsme, stejně jako mnoho jiných lidí, že nastane radikální změna k lepšímu, a že on to byl, kdo celý ten teror dirigoval. Ale skutečnost byla právě opačná, bezpečnost řádila hůř než předtím.“ (39)

Slánský byl zatčen na žádost Stalina v listopadu 1951, Margolius o dva měsíce později. Se Slánským se sice nestýkal a také s ostatními oběťmi připravovaného monstrprocesu (až na něj samými předválečnými komunisty) měl jen málo společného, ale - jak českým estébákům vysvětlil sovětský poradce Galkin - byl Žid a „měl co do činění s velkými sumami peněz, a to je fakt, na který veřejnost vždycky slyší“. (40)

Zatčení putovali do věznice v Ruzyni, „která si plným právem vysloužila, aby se její jméno zařadilo hned vedle pověstných nacistických mučíren“. (41) Mučením je tam přinutili naučit se nazpaměť zcela nepravdivé a nesmyslné výpovědi. Hlavní vyšetřovatel major Smola dokonce vězňům vyhrožoval, že nyní dojde k dokončení holocaustu. (42) Nacistické Německo připomínal i samotný proces s neexistujícím „protistátním spikleneckým centrem“ v listopadu 1952. Bylo při něm souzeno čtrnáct lidí, z toho jedenáct „židovského původu“. „Předseda soudu a prokurátor v této souvislosti nejenom zdůraznili, že právě v ,židovství’ obviněných je nutno hledat jejich zrádcovské kosmopolitní, konspirátorské sklony, ale nešetřili posměšky ani o jejich vnějším i vnitřním typicky ,židovském’ ustrojení.“ (43)

27. listopadu proces skončil vynesením jedenácti rozsudků smrti, které pak byly 3. prosince 1952 vykonány. V předvečer poprav se někteří z odsouzenců mohli ještě rozloučit se svými nejbližšími. Heda Margoliová později závěr svého posledního rozhovoru s manželem popsala takto:

„Jeden z uniformovaných policajtů na Rudolfově straně se podíval na hodinky. Rudolf přikývl. ,Chtěl jsem ti ještě něco povědět,’ řekl spěšně. ,Četl jsem tady nedávno pěknou knihu. Jmenovala se Lidé s čistým svědomím.’“ (44)

S jakými asi myšlenkami šel Rudolf Margolius vstříc naplnění svého tragického osudu? Je těžké rekonstruovat smýšlení člověka, jehož každé slovo bylo pod absolutní kontrolou jeho žalářníků. Ve svém loňském článku jsem vyjádřil názor, že jeho poslední dopis manželce Hedě dokazuje děsivou absolutní úspěšnost totalitní (komunistické) manipulace s lidským myšlením. Ze vzpomínek Hedy Margoliové-Kovályové a Ivana Margolia však naopak vyplývá, že v tomto dopise obsažená výzva k „víře ve stranu“ nebyla myšlena vážně, ale představovala jen daň, kterou byl Rudolf Margolius ochoten zaplatit za naději, že jeho láskyplný poslední pozdrav bude doručen jeho rodině. Margolius nemyslel v posledních chvílích své tragické životní pouti na sebe, ale na své blízké, které chtěl i tímto způsobem chránit před další perzekucí. Takovýto postoj by se dal označit i za známku duchovní a mravní velikosti...

Musím tedy svůj někdejší závěr opravit. Rudolf Margolius nepatřil k těm, jejichž mysl byla až do konce ovládána totalitní ideologií. Svědčí o tom i jeho slova o čistém svědomí, jimiž dokázal zašifrovaně, a přece srozumitelně popřít veškerá „doznání“, která byl donucen učinit při svém procesu. Dnes v něm vidím spíš ztělesnění tragiky dvou neuskutečnitelných snah: snah o asimilaci Židů a snah o vybudování ráje na zemi. I on patrně ještě musel prožít podobnou deziluzi (a zároveň prozření), jako Leo Popper v již citované povídce „Běh Prahou“. V jejím závěru Ota Pavel popisuje reakci svého otce na zprávu Rudého práva o odsouzení údajných spiklenců „židovského původu“:

„Můj tatínek vstal a šel do kůlny. Tam vytáhl největší sekyru na rozrážení špalků. Měl jsem z něčeho strach a šel jsem za ním. Maminka mě prosila, abych ho nechal, že ho nikdy takového neviděla. Až za chvíli jsem se jí vytrhl a utíkal jsem za ním. Doběhl jsem k vratům, na která vždycky maloval na prvního máje pěticípé hvězdy. Dnes tam vyryl dvě velké hvězdy. Stál jsem a počítal cípy: Jeden cíp - dva - tři - čtyři - pět - šest cípů... Stoupl jsem si ještě blíž, jako bych nevěřil vlastním očím. Tatínek myslel, že chci ty židovské hvězdy smazat, zvedl nahoru sekyru. Ale nechtěl jsem je smazat, moc dobře jsem to chápal. U těch vrat přestal být komunistou a stal se zase Židem. Dívali jsme se na sebe. Měl v očích něco, co jsem u něho nikdy předtím neviděl. V těch očích bylo hrozné zklamání, beznaděj a zoufalost člověka, který chtěl přejít po pevném mostě na druhý břeh řeky, a ten most tam ve skutečnosti nebyl. V těch jeho očích se také houpal na provaze Slánský s Margoliem. Kolem dokola zpívali vpodvečer ptáci a bylo to jak staré židovské žalmy.“ (45)


Poznámky:

1) Lyčka, Milan: Judaismus. In Helena Pavlincová a kol.: Slovník Judaismus, křesťanství, islám. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 11-16, cit. místo s. 12.
2) Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem. Putování 20. stoletím. Praha: Argo, 2007, s. 38-39.
3) Kukla, O. A.: Listy pro Viktorii. Proglas, 1992, roč. 3, č. 4, s. 49-51, cit. místo s. 49.
4) Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem, s. 39.
5) Lyčka, Milan: Judaismus, s. 16.
6) Johnson, Paul: Dějiny židovského národa. Řevnice: Rozmluvy, 1996, s. 341.
7) Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem, s. 41.
8) Tamtéž, s. 51-52.
9) Pöhlmann, Horst Georg - Stern, Marc: Desatero v životě židů a křesťanů. Dialog ortodoxního rabína a křesťanského teologa. Praha: Vyšehrad, 2006, s. 54.
10) Kovályová, Heda: Na vlastní kůži. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 74.
11) Flusser, David: Co to je (či bylo) „český Žid“? In Jiří Daníček a Alice Marxová (eds.): Židovská ročenka 5754 (1993-94). Praha: Federace židovských obcí v České republice, 1993, s. 179-182, cit. místo s. 179.
12) Habsburk, Otto: Fundamtentalismus nebo víra? Proglas, 1992, roč. 3, č. 1, s. 9-11, cit. místo s. 11.
13) Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem, s. 58.
14) Viz Kessler, Colette: Židovské prameny modlitby Otčenáš. Proglas, 1993, roč. 4, č. 5-6, s. 99-101, parafrázované místo s. 100.
15) Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem, s. 59.
16) Maier, Hans: Politická náboženství. Totalitární režimy a křesťanství. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999, s. 14.
17) Cinger, František: Arnošt Lustig zadním vchodem. Praha: Mladá fronta, 2009, s. 91-92.
18) Lapide, Pinchas: Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí? Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995, s. 99.
19) Küng, Hans: Das Judentum. 3. vyd. München: Piper, 2004, s. 585.
20) Kovályová, Heda: Na vlastní kůži, s. 174.
21) Kárný, Miroslav - Franková, Anita: Persekuce a vyhlazení Židů za 2. světové války. In Vladimír Sadek a kol.: Židé, dějiny a kultura. Praha: Židovské muzeum v Praze, 1997, s. 55-82, citované údaje s. 60-61.
22) Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem, s. 93.
23) Feder, Richard: Židovská tragedie. Kolín: LUSK, 1947, s. 24.
24) Viz sdělení židovské rady pro Čechy a Moravu, citované v časopise Katolík, 4. 8. 1946, č. 15, s. 4.
25) Solomon, Norman: Nová teologie? In Helen P. Fryová (ed.): Čítanka židovsko-křesťanského dialogu. Praha: Kalich a Vyšehrad, 2003, s. 65-67, cit. místo s. 66.
26) Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem, s. 137-138.
27) Kovályová, Heda: Na vlastní kůži, s. 69.
28) Tamtéž, s. 68.
29) Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem, s. 35-36.
30) Hahnová, Eva: Sudetoněmecký problém: Obtížné loučení s minulostí. Praha: Prago Media, 1996, s. 141-142.
31) Věstník židovských náboženských obcí, 1. 4. 1947, č. 7, s. 103.
32) Wlaschek, Rudolf M.: Juden in Böhmen. Beiträge zur Geschichte des böhmischen Judentums im 19. und 20. Jahrhundert. München: Oldenbourg, 1990, s. 208.
33) Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem, s. 217.
34) Kovályová, Heda: Na vlastní kůži, s. 121-122.
35) Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem, s. 139.
36) Viz Kovályová, Heda: Na vlastní kůži, s. 135-136.
37) Srov. Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem, s. 159.
38) Tamtéž, s. 164.
39) Kovályová, Heda: Na vlastní kůži, s. 121.
40) Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem, s. 225.
41) Kovályová, Heda: Na vlastní kůži, s. 148.
42) Viz Johnson, Paul: Dějiny židovského národa, s. 551.
43) Tigrid, Pavel: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. 3. vyd. Praha: Odeon, 1990, s. 56.
44) Kovályová, Heda: Na vlastní kůži, s. 171.
45) Citováno podle Margolius, Ivan: Praha za zrcadlem, s. 267-268.


Vít Machálek

Vít Machálek

Vít Machálek

Politika, morálka, náboženství, historie, kultura.

Svým vzděláním a profesí jsem religionista a historik, zabývající se církevními dějinami, vztahy mezi různými náboženstvími, psychologií náboženství, náboženskými motivy v populární hudbě aj. Jsem také autorem životopisu Emila Háchy (Prezident v zajetí, Praha: Regulus, 1998). Osobně se angažuji v mezináboženském dialogu jako jeho křesťanský účastník (viz www.mezinabozensky-dialog.wz.cz).

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora