Výpisky z četby někdejšího tisku ČSSD

pondělí 29. duben 2013 10:36

Při přehrabování se písemnostmi a starými časopisy z pozůstalosti po svém otci jsem dnes narazil na výtisky Práva lidu a dalších sociálně demokratických tiskovin z období kolem roku 1989. Dýchl z nich na mne tehdejší étos, velmi odlišný od dnešního...

V poslední době mě některé projevy politiky České strany sociálně demokratické naplňují úžasem, ať už šlo o grandiózní demagogii protirestitučního plakátu "Nedáme Hrad Vatikánu", nejrůznější silácké slovní útoky na politické oponenty, bizarní přístup k dějinám komunismu v kauze Ústavu pro studium totalitních režimů či jiné způsoby nadbíhání nereformované dědičce předlistopadové KSČ. O to aktuálnější se mi zdá být potřeba aspoň letmo připomenout, jak mnohé bylo kdysi jinak.

V ještě předlistopadovém (exilovém) Právu lidu 2/1989 mne na titulní stránce, vyzařující naději na pád komunismu ve Střední Evropě, zaujal mj. citát Jana Urbana, převzatý ze samizdatových Lidových novin: "Určitě se brzy dočkáme řady pokusů o vysvětlování a omlouvání omylů a přehmatů. Zaznamenáme snahu hodit přes palubu některé, aby jiní mohli zůstat nedotknutelní. Nebude to nic platné. Muzika Klubu osamělých srdcí maršála Stalina (Marshal Stalin’s Lonely Hearts Club Band) hraje už i u nás poslední tuš. Hlastiý, ale poslední. Sbohem, Klemente Gottwalde!"

První stranu prvního čísla obnoveného Činu (orgánu moravské sociální demokracie) 1/1990 zdobí slova Jana Masaryka o komunismu: "Komunisté chtějí beztřídní společnost. Prosím. Jenže první věc, kterou udělají, když se dostanou k moci - a Pán Bůh jim odpusť metody, kterými se k ní dostanou - je, že vytvoří novou privilegovanou třídu. Novou aristokracii se všemi hnusnými znaky zbohatlíků..."

Na titulní stránce předvolebního Práva lidu 2/1990 mne fascinuje úvodník "O sebeuvědomění", ve kterém Jan Lederer píše: "Před lety, když jsem měl ještě čas a chuť číst všechno, co mi přišlo do ruky, jsem narazil na aforismus /.../ ,Když vám dojdou argumenty, můžete ještě nadávat.’ Ti, kdo vládli, ho využívali vskutku hojně. Nadávali disidentům, chartistům, členům nezávislých iniciativ, a když jim došly i nadávky, zavírali je. Pilně taky nadávali Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky, imperialistům, kapitalistům, vykořisťovatelům, a jejich slovník svědčil o nebohatosti ducha, byť se oháněli takovými klasiky, jako byl továrník Engels... Zdá se, že jediná reálná budoucnost - v duchu onoho aforismu - bude tkvět spíše v argumentech než v nadávkách... Pokud budeme jenom spílat ve snaze ulevit svému svědomí, nemůže to ještě znamenat, že máme program... Pro zachování tváře, jejímž zrcadlem (i svědomím) už patrně zůstane sametová revoluce, bude nezbytné odmítnout i jakékoli tendence ke konjunkturálnímu kariérismu... Mít slušný program znamená mít program ve jménu lidské slušnosti, mít program vzájemného porozumění. Jako pospolitost jsme dostali šanci a naděje nám podala ruku. Bylo by absurdní a tragické stáhnout ji k sobě pod hladinu."

A ještě snad aspoň citát z projevu Jiřího Horáka, publikovaného ve zvláštním vydání deníku Demokrat z 24. října 1990. Tehdejší předseda ČSSD v něm svým spolustraníkům připomínal: "Nezapomeňme, že hlavními proklamovanými zásadami Socialistické Internacionály jsou demokracie, svoboda, sociální spravedlnost a tolerance, k čemuž bych ještě dodal, že všechny tyto principy jsou samozřejmě nedělitelné."

Zajímavým zdrojem informací o dějinách české sociální demokracie je pro mne i encyklopedie jejích osobností "Průkopníci a pokračovatelé" od Josefa Tomeše, vydaná roku 2004. V její předmluvě tehdejší předseda strany Vladimír Špidla hovoří mj. o její roli v protinacistickém a protikomunistickém odboji a konstatuje, že při četbě knihy si "se smutnými pocity uvědomíme, jakou daň zaplatila sociální demokracie v zápase s nacistickou a posléze i komunistickou diktaturou, kolik jejích čelných politiků, novinářů, odborových předáků či komunálních činitelů zahynulo v nacistických koncentračních táborech a věznicích a kolik později - v mnoha případech téměř do poloviny šedesátých let! - trpělo ve stalinských žalářích."

Vladimír Špidla byl pro mne posledním autentickým sociálním demokratem v čele ČSSD, strany, kterou už jeho předchůdce Miloš Zeman zakormidloval do vod postkomunismu a populismu, v nichž pak jeho nástupci Stanislav Gross, Jiří Paroubek a Bohuslav Sobotka ještě dá zajeli na hlubinu...

V polistopadových dějinách naší sociální demokracie si nicméně vážím především období, kdy ji reprezentovali lidé typu Jiřího Horáka (předseda ČSSD v letech 1990-1993), syna politického vězně nacismu i komunismu, který po boku osobností typu Pavla Tigrida proti komunistické totalitě čtyřicet let pracoval v exilu, Přemysla Janýra (šéfredaktor Práva lidu v letech 1990-1991), politického vězně padesátých let a posrpnového exulanta, či Jaroslava Mezníka (předseda politické komise při ústředním výkonném výboru ČSSD v letech 1991-1994), disidenta a dlouholetého politického vězně doby normalizace. Obávám se však, že nad dnešní politikou své strany se tito lidé obracejí v hrobě.
Vít Machálek

Vít Machálek

Vít Machálek

Politika, morálka, náboženství, historie, kultura.

Svým vzděláním a profesí jsem religionista a historik, zabývající se církevními dějinami, vztahy mezi různými náboženstvími, psychologií náboženství, náboženskými motivy v populární hudbě aj. Jsem také autorem životopisu Emila Háchy (Prezident v zajetí, Praha: Regulus, 1998). Osobně se angažuji v mezináboženském dialogu jako jeho křesťanský účastník (viz www.mezinabozensky-dialog.wz.cz).

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora