Malá vzpomínka na Martina Čermáka

sobota 2. březen 2013 09:51

Před sto lety se narodil muž, jehož hlas pro mne a pro mnoho jiných představoval takřka synonymum Hlasu Ameriky. V osmdesátých letech jsem se vždy celý týden těšil, až z vln této "štvavé vysílačky" zazní Nedělní zápisník Martina Čermáka.

V době, kdy byla v komunistickém Československu média plná odlidštěné ideologie, frází a hloupostí, zněly Čermákovy Zápisníky jak z jiného, "starého dobrého" světa. Snoubila se v nich novinářská profesionalita, hluboká lidskost a něco, co jsem tenkrát neuměl pojmenovat, ale dnes bych to nazval klidnou a radostnou důvěrou v dobro a pravdu, kterou člověku dává víra.

Vyvstává mi na mysli podobnost s Karlem Čapkem a jeho Modlitbou tohoto večera, v níž Čapek v době národní katastrofy ze září 1938 vyjádřil neotřesitelnou jistotu, že v tom, co bylo momentálně poraženo, je pod zorným úhlem věčnosti "víc toho, co poroste a ponese plod, než na straně násilí a dočasné moci". Stejná jistota zaznívala i ze slov Nedělních zápisníků, které Martin Čermák vysílal z Ameriky do Československa takřka po celou dobu čtyřicetiletého násilí a dočasné moci komunismu. Čapkovsky však působila i konkrétní témata Zápisníků, když například v Čermákově Putování se psem Máňou po Americe jako kdyby znovu ožíval podobně laskavý "psí" svět Čapkovy Dášeňky.

Nemohlo mne tedy překvapit, když jsem nakonec dávno po skončení Zápisníků zjistil, že jejich autor ve třicátých letech působil v Čapkových a Bassových Lidových novinách. Narodil se dne 27. února 1913 v Prostějově, vystudoval práva na brněnské Masarykově univerzitě, ale věnoval se především žurnalistice, nejprve v Lidovkách jako jejich redaktor a zpravodaj v Paříži a pak v době nacistické a komunistické okupace v exilu. Dvakrát se stal nikoliv emigrantem, který odchází "za lepším", ale exulantem, který odchází proto, aby v cizině pracoval pro osvobození své vlasti.

Ve svém prvním exilu působil jako blízký spolupracovník předsedy československé exilové vlády Msgre Jana Šrámka a státního ministra v ministerstvu zahraničních věcí Huberta Ripky. Na konci druhé světové války se jako styčný důstojník u generála Pattona účastnil osvobozování Plzně. V letech 1945-1948 patřil k nejvýznamnějším politikům a publicistům Československé strany lidové, zastával funkci předsedy zahraničněpolitického výboru Národního shromáždění a společně s Pavlem Tigridem řídil nejlepší tehdejší politický týdeník Obzory. Po únoru 1948 spoluzakládal Radu svobodného Československa, přednášel a publikoval jako profesor politických věd na New York College a týden co týden připravoval pro Hlas Ameriky své zápisníky.

Autor Nedělních zápisníků Martina Čermáka ovšem drtivou většinou jejich posluchačů nebyl ztotožňován s mužem, jehož životní dráhu jsem právě načrtl. Své pravé jméno totiž prozradil teprve v posledním Zápisníku, nahraném těsně před jeho smrtí z 1. března 1988. Až z něj se posluchači dozvěděli, že i když Čermákovi mnozí z nich po dlouhá léta posílali přání k svatému Martinovi, ve skutečnosti se jmenoval Ivo Ducháček.

Ten poslední Zápisník je v mé paměti velmi silně zapsán i pětadvacet let po jeho odvysílání. Právě Hlas Ameriky tehdy sice už po léta přispíval k tomu, že jsem se jako teenager začal vymaňovat z vlivu režimní ateistické propagandy a hledat duchovní pravdu, ale mé představy o světě víry byly stále jen mlhavé. Dnes chci Ivo Ducháčkovi alias Martinu Čermákovi symbolicky poděkovat za to, že mi právě jeho poslední rozhlasové vystoupení pomohlo pochopit, co víra v lidském životě znamená.

Došlo k němu v době, kdy byl Ducháček nevyléčitelně nemocný a věděl, že jeho dny jsou sečteny. Psal se rok 1988, pád komunismu byl na spadnutí, ale on už se jej nemohl dožít a musel po čtyřicetiletém exilu zemřít v americkém Kentu. To se mi zdá být kruté (ani nemluvě o tom, že smrt je z běžného lidského pohledu krutá vždy). Ale v posledním Čermákově Zápisníku nebylo ani sebemenší stopy po nějaké hořkosti, frustraci či úzkosti. Vyzařovala z něj jen naprostá smířenost, pokoj a odevzdanost do rukou Toho, který je Pánem života i smrti.
Vít Machálek

Vít Machálek

Vít Machálek

Politika, morálka, náboženství, historie, kultura.

Svým vzděláním a profesí jsem religionista a historik, zabývající se církevními dějinami, vztahy mezi různými náboženstvími, psychologií náboženství, náboženskými motivy v populární hudbě aj. Jsem také autorem životopisu Emila Háchy (Prezident v zajetí, Praha: Regulus, 1998). Osobně se angažuji v mezináboženském dialogu jako jeho křesťanský účastník (viz www.mezinabozensky-dialog.wz.cz).

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora