Plachá zbožnost Karla Schwarzenberga

úterý 22. leden 2013 08:49

Tento příspěvek je volným pokračováním článku „Plachá zbožnost Karla Čapka“, v němž jsem na tomto blogu před více než čtyřmi lety psal mj. o Čapkově uměleckém krédu, podle kterého umělec může ve svém díle překračovat sebe sama, tj. sloužit Bohu – anebo sloužit jen sám sobě, tj. ďáblu. Něco podobného zřejmě platí i o politikovi…

Mluvit u nás o zbožnosti či víře je spojeno s obrovským rizikem nedorozumění. Mnoho lidí totiž víru zaměnuje s mluvením o víře, s chozením do kostela, s hlásáním morálky apod. Proto pokládám za velmi užitečný právě pojem „plachá zbožnost“ jako popis víry, která si nelibuje ve vnějškových projevech, nehlásá žádnou věrouku ani mravouku a nerozděluje lidi na „věřící“ a „nevěřící“, ale jen tiše a nenápadně vytváří prostor k onomu překračování sebe sama ve svobodě a lásce.

Autor výrazu „plachá zbožnost v Čechách“ Tomáš Halík tento obrat spojuje se způsobem, jakým kdysi katolický spisovatel Jaroslav Durych líčil svou cestu po Španělsku: „Zatímco gesto modlitby španělského katolíka je dramatické, např. ruce do široka rozpřažené před křížem, je podle Durycha české gesto modlitby kradmé, diskrétní, jakoby věřící Čech stále na sobě cítil skeptický a ironický pohled bezvěrce. Česká mentalita zřejmě z mnoha vnějších i vnitřních důvodů nedůvěřuje nápadným vnějším formám náboženství, podezírá je z neupřímnosti, formalismu, nebo se obává, že jsou maskou mocenských zájmů.“ (1)

Pro věřící Čechy obecně a věřící české politiky (necháme-li stranou ty z KDU-ČSL) obzvláště je tedy vcelku přirozené, že se jejich víra často projevuje spíš v podobě „otevřeného humanismu“, tj. humanismu otevřeného „pro vertikální, transcendentální rozměr, který však raději nechává jen naznačený“. (2)

Také při letošních prezidentských volbách je téma víry přítomné jen velmi nenápadně. V jejich prvním kole jak známo těsně zvítězil Miloš Zeman, který otevřenost k transcendentálnímu rozměru (ať už ji nazveme nábožensky vztahem k Bohu, masarykovsky zorným úhlem věčnosti či havlovsky horizontem nad námi) neprojevuje ani v onom náznaku. Alternativu k němu však ve druhém kole představuje Karel Schwarzenberg, který se podle slov ředitele Radia Proglas Martina Holíka „zdá být ,plachým’ křesťanem. Tuto plachost někdy zakrývá jistým furiantstvím, jímž někdy pozlobí, jindy ale až překvapí nečekaně jasným přihlášením se ke Kristu“. (3)

K Schwarzenbergovým nejbližším přátelům v letech před svou smrtí patřil Ivan Martin Jirous alias Magor, se kterým knížete spojovalo právě ono „furiantství“ a „mimořádně silně vyvinutý cit pro nezávislost a nekonformitu“. (4) V předvolebních „Karlovinách“ byl nyní publikován rozsáhlý otevřený dopis Věry Čáslavské Karlu Schwarzenbergovi, ve kterém slavná česká olympionička na knížete kromě jiných jeho dosud zcela neznámých činů (dlouholetá pomoc matkám s dětmi na šikmé ploše, mládeži závislé na drogách, romským dětem aj.) „práskla“ i to, že vyřešil Jirousovu svízelnou situaci s bydlením a zabránil tak tomu, aby jeden z největších českých básníků nedůstojně živořil. Dopis neobsahuje žádnou zmínku o náboženství, končí však přáním, aby Bůh Karlovi žehnal.

Karel Schwarzenberg jistě „miluje český národ a víru jeho svatých“, jak v „Karlovinách“ říká disidentka Dana Němcová, jde však o lásku plachou. Spíše než v katolických aktivitách se kníže vždy angažoval ve věcech typu „světského“ boje za lidská práva či ekumenických aktivit Společnosti křesťanů a Židů. A když byl dotázán na duchovní, kteří jej nejvíce ovlivnili, uvedl již zmíněného autora pojmu „plachá zbožnost“ Tomáše Halíka a „undergroundového“ Ladislava Heryána (5), tj. kněze pohybující se převážně v mimocírkevním prostředí.

Velmi pozoruhodná – i vzhledem k výše citovanému postřehu Jaroslava Durycha – je jediná krátká poznámka o víře na volebních stránkách knížete Karla. Takřka celá se týká modlitby: „…Modlitba znamená na jedné straně prosbu. Na rčení ,Pomoz si sám, pak ti pomůže Bůh’ je mnoho pravdivého. Modlitba je pomocí k vlastní pomoci. Na druhé straně je to část onoho zvláštního vztahu mezi Bohem a člověkem a ten vztah je prostě nekonečná láska.“ (6)

Zatímco „neplachá“ zbožnost může někdy vyvolávat výše zmíněná nedorozumění a lidi rozdělovat, jádro víry, vyjádřené Schwarzenbergovou poslední větou, naopak spojuje. Do onoho prostoru nekonečné lásky mohou svorně vstupovat vyznavači různých náboženství i plaše věřící mužové a ženy bez náboženské příslušnosti a vzájemně si v něm rozumět.

Poznámky:
1) Tomáš Halík, „Katolická církev v České republice po roce 1989“, in: Vratislav Doubek (ed.), Společnost v přerodu: Češi ve 20. století, Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2000, s. 153.
2) Tamtéž.
3) Jiří Prinz, „Osobnosti podporují Schwarzenberga“, Katolický týdeník, 15.–21. 1. 2013, roč. 24, č. 3, s. 4.
4) Martin C. Putna, „Kníže české (Doslov)“, in: Barbara Tóthová, Karel Schwarzenberg: Životopis, Praha: Torst, 2007, s. 266.
5) Jiří Prinz, „Prezidentští kandidáti v KT – 4. díl: Závěrečný díl seriálu o prezidentských kandidátech přináší odpovědi Zuzany Roithové a Karla Schwarzenberga“, Katolický týdeník, 11.–17. 12. 2012, roč. 23, č. 50, s. 4.
6) www.volimkarla.cz/biografie/




Vít Machálek

Vít Machálek

Vít Machálek

Politika, morálka, náboženství, historie, kultura.

Svým vzděláním a profesí jsem religionista a historik, zabývající se církevními dějinami, vztahy mezi různými náboženstvími, psychologií náboženství, náboženskými motivy v populární hudbě aj. Jsem také autorem životopisu Emila Háchy (Prezident v zajetí, Praha: Regulus, 1998). Osobně se angažuji v mezináboženském dialogu jako jeho křesťanský účastník (viz www.mezinabozensky-dialog.wz.cz).

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora