Sex a vztahy podle církve

pondělí 1. únor 2010 08:15

Čtenářem Lidovek jsem již moho let a jen těžko už bych se bez nich obešel. Bez jedné jejich části bych se však obešel velmi rád. Mám na mysli sobotní přílohu Relax se seriálem o „kamarádkách z Letné“, horlivých vyznavačkách freudiánského náboženství Sexu. Někdy mám pocit, že stoupenci tohoto kultu vnímají křesťanství jako konkurenční náboženství, a proto často cítí potřebu na ně útočit... V posledním Relaxu se vedle kamarádek z Letné objevil i článek „Sex a vztahy podle církve“. (1) Tento text, na první stránce Lidovek avizovaný upoutávkou „Co vše katolíci nesmějí?“, zjevně bezděčně vychází z freudiánského chápání náboženství jako systému iracionálních příkazů a zákazů. Tedy z úhlu pohledu, který jako by nebral v potaz skutečnost, že křesťanství má něco společného s vírou a láskou...

Články tohoto typu mi mnohdy připomenou jeden vtípek Tomáše Halíka. Halík v něm mluvil o lidech, kteří se sami neumějí smát, a o to víc se snaží pochopit „technologii“ smíchu. Kladou si otázky typu: Jak se to dělá, když se člověk směje? Jakým způsobem se musí rozkmitat bránice, aby vznikl smích?

Tento přístup ke smíchu zajisté není nejšťastnější. Podobně není nejšťastnější uvažovat o katolickém křesťanství v rámci otázky „co vše katolíci nesmějí“. Smích se asi nedá pochopit bez smyslu pro humor a křesťanství ani katolická sexuální morálka zase bez smyslu pro víru...

Ve zmiňovaném článku v Relaxu nebylo ani slovo o Bohu a o tom, že biblická (i jiná) náboženství vnímají vztah mezi mužem a ženou jako neoddělitelný od vztahu mezi Bohem a člověkem.

Biblický pohled na erotickou lásku vychází především z obou textů o stvoření člověka v knize Genesis. V prvním z nich je zdůrazněna „schopnost člověka, a to muže i ženy, žít s Bohem v obecenství“, (2) a požehnání, dané jejich vzájemnému vztahu:

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: ,Ploďte a množte se a naplňte zemi...’“ (Gn 1:27-28)

Druhá „zpráva o stvoření“ pak stvoření bytosti opačného pohlaví líčí jako dar člověku, kterému by se jinak „nenašla pomoc jemu rovná“ (Gn 2:20). Utvoření Evy z Adamova žebra (Gn 2:22) symbolizuje skutečnost, že žena je blízká mužovu srdci a jejich vztah má být vztahem vzájemné blízkosti a lásky. To vyjadřuje i Adamovo radostné zvolání, v němž o ženě říká: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ (Gn 2:23). Následuje známý výrok „proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ ve verši 2:24 a vyjádření čistoty Bohem stvořeného a požehnaného vztahu mezi mužem a ženou („oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se“) ve verši 2:25.

Tuto prvotní čistotu další text popisuje jako posléze narušenou hříchem. To ovšem nic nemění na tom, že hodnocení vztahu mezi mužem a ženou včetně jeho sexuálního rozměru je v Bibli zásadně pozitivní. Představa, že křesťanství pokládá sex za něco „nečistého“, nemá nic společného s biblickým pohledem:

„Někteří lidé mají nesprávný dojem, že Bůh je proti sexu. Ale On se vyjadřuje zcela jasně pro sex! Vymyslel ho. Je to úžasná myšlenka - sex plný vášně byl Boží nápad. Sex neuvádí Boha do rozpaků. V Bibli je oslavě čistého sexu v manželství věnována jedna celá kniha, Píseň písní.“ (3)

Píseň písní byla a je čtena i jako alegorie lásky mezi Bohem a Izraelem či mezi Kristem a církví, jejím prvotním významem je však oslava lidské lásky, která je v Bibli líčena jako stvořená a požehnaná Bohem. Jak ukázal jeden z největších protestantských teologů dvacátého století Karl Barth, význam Písně písní se spojuje s biblickým kontextem druhé kapitoly knihy Genesis, zvláště výše citovaného verše z Gn 2:25:

„Zde se ukazuje, že přirovnání Genese 2 nevstoupilo do Starého zákona čirou náhodou nebo jako cizí prvek, nýbrž hrálo v myšlení Izraele přesnou roli, i když normálně neviditelnou: potěšení - nikoli jednoduše nějakého eventuálního otce nebo hlavy rodiny, nýbrž člověka jako takového - ne z budoucí matky jeho dětí, nýbrž z ženy jako takové, erós, za který, přesně podle 25. verše našeho textu, se člověk vůbec nemusí stydět.“ (4)

Ke druhé kapitole knihy Genesis se nejednou vrací i Nový zákon. Apoštol Pavel například v listu Efezským 5:31 cituje slova „proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce a budou ti dva jedno tělo“ a v následujícím verši říká: „Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“ Jednota muže a ženy je zde tedy vnímána jako obraz lásky mezi Kristem a církví. Americký pastor Joshua Harris vysvětluje biblický pohled takto:

„Když spolu muž a žena uzavřou manželství a v sexuálním ohledu se tělesně spojí, dochází k něčemu duchovnímu - skutečně se stávají ,jedno’. Když se spolu manželé milují, je to živým obrazem duchovní reality manželství - dva lidé splynuli v jednoho člověka. Toto tělesné spojení je však pouze jednou stránkou tohoto svazku. Manželství je propojení muže a ženy na každé úrovni - nejen sexuálně, ale také citově, duchovně a ve všech ostatních ohledech. Podle Božího plánu se sexuální spojení nemělo nikdy oddělovat od tohoto naprostého propojení. C. S. Lewis přirovnává situaci, kdy někdo prožívá sex mimo manželství, k člověku, kterému je příjemné žvýkat potravu a cítit její chuť, ale který nechce jídlo spolknout a strávit je. Je to převrácení Božího záměru. Potravu stvořil Bůh proto, abychom ji rozžvýkali a také spolkli. Podobně i sex byl zamýšlen jako součást propojení celého života v manželství.“ (5)

Dnes většina společnosti toto přesvědčení odmítá, leckdy i velmi agresivně. Před časem vyšlo v Katolickém týdeníku příznačné vyprávění mladé ženy, kterou podle jejích slov nesčetněkrát zranily a dohnaly k pláči stále se opakující útoky ze strany známých, kamarádů i nápadníků, že spojovat sex s manželstvím není v dnešní době normální. Tatáž žena ale zároveň na základě vlastní zkušenosti vydala svědectví o tom, jak krásné mohou věci být, pokud křesťané tomuto tlaku dokáží odolat:

„Přestože člověka s blížící se svatbou občas napadají myšlenky, jaké ,to’ asi je, začne si (má-li to štěstí) uvědomovat, že sex není to hlavní. Svého partnera jsem si vybrala proto, jaký je. Proto, že je mi s ním dobře. Máme mnoho společného, jsem s ním blíž Bohu. A tak pro nás bylo naprosto samozřejmé, že se sexem počkáme až do svatby. Necítili jsme žádnou ,újmu’ nebo velké odříkání - ale těšili jsme se jeden na druhého. Dnes mohu říci, že ,odevzdání se’ tomu druhému je krásné, ale znovu nám došlo, že to není mezi manželi to hlavní. Kdyby lidé před manželstvím nežili v čistotě, těžko říci, jestli tohle pochopí. Jestli pak dokáží doopravdy vychutnat pouhé objetí druhého nebo jeho blízkost. Jsem přesvědčená, že pokud je člověk ,pro Boha’ schopen žít před manželstvím v čistotě, pak je mu Bůh nablízku i při milování. A co víc si přát? To, co je mimo manželství nazýváno hříchem, je mezi manželi (pokud to správně uchopí a pochopí) darem a požehnáním, ve kterém budou cítit Boží přítomnost.“ (6)

Křesťanská víra nejenže sex nijak nesnižuje, ale naopak jej pozvedá do výšin, kterých „světské“ pojetí sexuality nikdy nemůže dosáhnout. V katolickém pojetí je tělesné spojení muže a ženy slavením svátosti manželství, posvátným děním, při kterém se manželé setkávají s Bohem.

Velký český teolog a signatář Charty 77 Josef Zvěrina vydal v roce své smrti knihu o víře v církev. Mimo jiné v ní napsal: „Věřit v církev znamená věřit, že se církev děje v lásce a přátelství, ve sjednocení těla a duše. Církev se děje i v sexuálním spojení muže a ženy. Chápeme-li toto, přestává být církev divnou institucí, která pedantsky zasahuje do nejintimnějších lidských vztahů!“ (7)


Poznámky:
1) Hamplová, Ludmila. Sex a vztahy podle církve. Lidové noviny, 30. 1. 2010, roč. 23, č. 25, příloha Relax, s. I-II.
2) Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 1991, s. 22.
3) Harris, Joshua. Ani ň: jak chránit své srdce před smyslností. Praha: Samuel, 2004, s. 19.
4) Viz Teologie těla: Katecheze Jana Pavla II. o lidské lásce podle Božího plánu. 3., rozšířené vydání. Praha: Paulínky, 2006, s. 489-490.
5) Harris, cit. dílo, s. 65.
6) Panna a panic. Je to na nic? Katolický týdeník, 14.-20. 11. 2006, roč. 17, č. 46, s. 4.
7) Zvěřina, Josef. Věřím v církev. Teologické texty, 2009, roč. 20, č. 2, s. 57 (přeloženo ze Zvěřinovy knihy La gioia di essere Chiesa, Bologna 1990, s. 32-35).













Vít Machálek

Vít Machálek

Vít Machálek

Politika, morálka, náboženství, historie, kultura.

Svým vzděláním a profesí jsem religionista a historik, zabývající se církevními dějinami, vztahy mezi různými náboženstvími, psychologií náboženství, náboženskými motivy v populární hudbě aj. Jsem také autorem životopisu Emila Háchy (Prezident v zajetí, Praha: Regulus, 1998). Osobně se angažuji v mezináboženském dialogu jako jeho křesťanský účastník (viz www.mezinabozensky-dialog.wz.cz).

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora