Vězeňkyně inkvizice bude blahořečena

pondělí 11. leden 2010 08:40

Minulý týden se v médiích objevila zpráva, že papež schválil blahořečení Mary Wardové. (1) Připomněla mi slova, kterými se Benedikt XVI. před časem vyjádřil k otázce uplatnění žen v katolické církvi: „...myslím si, že si samy ženy svým rozmachem a svou silou, takřka svou převahou, svou duchovní potencí dokáží zjednat patřičné postavení. A měli bychom se pokoušet naslouchat Bohu, abychom nebyli překážkou, nýbrž abychom se těšili z toho, že se ženám v církvi, počínaje Matkou Boží a Marií Magdalenou, dostává vlastního a náležitého postavení.“ (2) V příběhu Mary Wardové sice někteří „mužové církve“ zjevně Bohu nenaslouchali a překážkou uplatnění jejích hřiven byli, nicméně tato podivuhodná žena si svou duchovní potencí patřičné postavení zjednat dokázala. Pravda, až dlouho po své smrti...

Mary Wardová se narodila v katolické šlechtické rodině v anglickém Yorku. Psal se rok 1585 a katolická víra byla v Anglii Alžbětou I., královnou a hlavou státní anglikánské církve, krutě pronásledována. Malá Mary byla na celý život ovlivněna vyprávěním své babičky, která pro svou víru strávila čtrnáct krutých let ve vězení. Maryin otec ve svém domě poskytoval útočiště tajně působícím jezuitským kněžím, kteří by v případě odhalení okamžitě putovali na popraviště. Pětiletá Mary jimi byla fascinována a snila o tom, že „až bude velká, bude taky páter“. (3) Později si samozřejmě uvědomila, že to není možné, protože je „jenom dívka“... Svůj sen však snít nepřestala a nakonec se jí v rámci možností opravdu splnil: I když se to v její době zdálo být nepředstavitelné, podařilo se jí „vytvořit novou cestu pro ženy, aby mohly aktivně sloužit církvi po způsobu Tovaryšstva Ježíšova“. (4)

Mladá Mary toužila po zasvěceném životě, což ovšem v Anglii nebylo možné. Proto jí roku 1606 její přátelé umožnili odchod do belgického Saint Omeru, kde ji umístili v klášteře klarisek. Jako všechny tehdejší ženské řády, i klarisky žily v klauzuře, uzavřené v klášteře. Mary se však cítila být povolána ke službě Bohu „ve světě“, mimo klášterní zdi. V roce 1607 proto z kláštera klarisek odešla a založila anglický klášter, který se snažila dát pod správu jezuitů. I zde však byly řeholnice vázány klauzurou. Mary Wardová i tento klášter brzy opustila a roku 1609 se vrátila do Saint Omeru, kde vytvořila základy pozdějšího Institutu blahoslavené Panny Marie. Sestry z tohoto společenství začaly později zakládat školy pro dívky. „Byla to úplně nová věc: v Anglii i Holandsku byly školy pro chlapce, ale žádná pro dívky. ,Anglické panny’, jak se jim začalo říkat, měly samy v dívčím věku guvernantky.“ (5)

Dne 2. května 1609 Mary Wardová „měla silný duchovní zážitek. Cítila podobně jako Abrahám, jak ji Bůh volá, aby opustila to, co zná, a šla tam, kde to nezná. Říkala později, že tento zážitek přišel se silou, která ji ,zdrtila a zmenšila tak, že z ní nic nezůstalo’. Po několika měsících diskusí jí její zpovědník, otec jezuita Roger Lee, poradil, aby se vrátila do Anglie k práci, kterou zná, a připravila se na konání Boží vůle.“ (6)

Od té doby Mary střídavě působila v katolickém světě a riskovala krk při svých cestách do Anglie. Přestože pro pronásledovanou katolickou církev v Anglii vykonala neuvěřitelně mnoho - sám arcibiskup z Canterbury o ní prohlásil, že je „víc než velkým zlem, nebezpečnějším než šest jezuitů“ (7) - v Římě za to jen upadla do podezření z kacířství. Ida Friederike Görresová to ve svém životopise Mary Wardové líčí takto:

„Komunita teď bydlí v Knightsbridge v domě protestantských přátel a pilný agent píšící dlouhé dopisy do Říma může informovat, že řečené panny nejenže bydlí v domě kacíře, ale dokonce že v noci, patřičně vyparáděné, plíží se parkem do pavilónu, kde najatí muzikanti pod okny a u mříží brány hlasitě vyhrávají své serenády, takže z pohanského chrámečku není rozumět ani slovu. Sekretář Sv. Oficia čte tyto listy a vraští čelo, podtrhává si nejhorší místa červenou tužkou a zakládá je do nepříjemně rostoucího svazku.“ (8)

To samozřejmě zdaleka nebylo vše. Anglickým pannám se přezdívalo „pádivé holky“, protože nežily v klidu klauzury (9), do Říma na ně z mnoha stran chodila anonymní udání a na nepochopení a předsudky narážely i u samotných jezuitů.

Mary Wardovou urazilo, „když slyšela jednoho jezuitu říkat: ,Jsou to jenom ženy’, a že on ,by ani za nic na světě nechtěl být ženou, protože ženy nerozumí Bohu’. V tu chvíli na to neříkala nic, ale později napsala jeden ze svých nejslavnějších výroků na téma ženských práv: ,Rozdíl mezi mužem a ženou není v tom, že ženy by nemohly konat velké věci. A doufám, že již brzy bude vidět, že ženy dokážou mnoho. Co si myslíte o jeho slovech ,jenom ženy’? Jako kdybychom snad byly ve všech věcech podřadnější než nějaké jiné stvoření, které, předpokládám, má být muž!’“ (10)

V roce 1612 Mary obdržela „osvícení“, ve kterém jí bylo vnuknuto, že má pro své společenství přijmout stanovy jezuitského řádu, přestože jí to jezuité odmítnou dovolit. Roku 1621 putovala do Říma, aby svůj návrh řehole „jezuitek“ představila papeži Řehoři XV., jeho schválení se však nedočkala. Působení Anglických panen se nicméně utěšeně rozvíjelo a jejich domy vznikaly v celé řadě zemí.

A potom přišla katastrofa. „V lednu 1631 vyšla papežská bula ,Pastoralis Romani Pontificus’, která vyhlásila, že Institut se musí ,potlačit, vymýtit, vykořenit a zrušit’. V únoru byla Mary zatčena jako ,heretička, schizmatička a rebelka proti církvi svaté’ a zavřena v klášteře klarisek v Anger.“ (11)

Mary Wardová byla tehdy už vážně nemocná a uvěznění v malé cele bez možnosti dostat se na čerstvý vzduch její nemoc dramaticky zhoršilo. Jako vězenkyně inkvizice se ocitla na prahu smrti. Svaté oficium se k ní zachovalo nelítostně. Nemocné ženě dokonce neměly být uděleny svátosti, pokud neodvolá svá „kacířství“. Po deseti týdnech byla nicméně na osobní příkaz papeže Urbana VII. propuštěna. V Římě se dokonce mohla setkat s papežem, který „jasně cítil, že to představení přehnali, protože s ní jednal vlídně, potvrdil, že není heretička, a sdělil jí, že se musí ,cvičit ve vytrvalosti služebníků Božích’. Říkal, že tyto zkoušky jsou prověrkou jejího povolání.“ (12)

Mary se pak vypravila do Anglie, aby zemřela ve své vlasti. Vezla s sebou doporučující dopisy pro katolickou manželku krále Karla I. a spřádala plány na nové působení. Ty však nakonec zhatil králův konflikt s parlamentem a vypuknutí občanské války.

Mary Wardová musela opustit Londýn a vrátit se do Yorkshiru. V roce 1644, kdy byl York obléhán přívrženci parlamentu, „musela odejít do města; když obléhání skončilo, usadila se na panském sídle Hewart Manor, pouze míli od městských hradeb. Mary svým družkám řekla: ,Mám toho tolik co na práci, neproste Pána, aby si mě vzal,’ ale byla velmi nemocná. Když poznaly, že umírá, shromáždila si je okolo sebe a těšila je: ,Hanba, hanba, jak se tváříte smutně! Pojďte, raději si zazpívejme a chvalme radostně Boha za jeho nekonečnou milující dobrotu.’ A tak zesnula s Ježíšovým jménem na rtech.“ (13)

„Byla pohřbena na protestantském hřbitově v anglickém Osbaldwicku. Nápis na jejím hrobě zní: ,Milovat chudé, vytrvat, žít, zemřít a znovu vstát bylo cílem Mary Wardové, která žila 60 let a osm dnů a zemřela 30. ledna 1645.’“ (14)

Anglické panny smrt své zakladatelky přežily, jejich problémy však neustávaly. V roce 1703 jim sice papež Klement IX. schválil Řeholi, to však neznamenalo uznání Institutu, protože ve Vatikánu byla stále ještě silná opozice jak proti konceptu neklauzurovaného ženského řádu, tak proti tomu, že by podobně jako jezuité neměl být pod přímou diecézní kontrolou. (15)

Představené společenství zažívaly trpké rozepře s biskupy ještě po celé 18. a 19. století. Teprve roku 1877 obdržel Institut blahoslavené Panny Marie plné papežské schválení a v roce 1909 byla Mary Wardová oficiálně uznána za zakladatelku kongregace. Papež Pius XII. (1939-1958) pak o ní řekl: „Je to žena, která nemá v církvi obdoby a kterou jí dala Anglie ve velmi ponuré a krví potřísněné hodině.“ (16)

„V roce 1978 - 333 let po Maryině smrti - schválilo nakonec Tovaryšstvo Ježíšovo jezuitské stanovy kongregace a přijalo sestry jako své spolupracovnice. Dnes je Institut blahoslavené Panny Marie tím, k čemu vedlo ,osvícení’ Mary Wardové. Snažila se o zdánlivě nemožné. Za svého života trpěla ponížením a zjevnou porážkou, ale síla a jasnost její vize nakonec pohnula horami.“ (17)


Poznámky:

1) Blahořečení Mary Wardové. Res Claritatis Monitor, 10. 1. 2010, roč. 7, č. 1, s. 2.
2) Znovuobjevit Boha s lidskou tváří: Interview Benedikta XVI. u příležitosti zářijové cesty do Německa [online]. 2006-08-14. Dostupné z www: <http://www.radiovaticana.cz/clanek_print.php4?id=6337>.
3) Görresová, Ida Friederike. Velká hra Mary Wardové. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2003, s. 8.
4) Zaganová, Phyllis (ed.). Ženy ženám: Výběr duchovních textů. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 89.
5) Jones, Kathleen. Velké ženy duchovní tradice III. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2003, s. 64.
6) Jones, cit. dílo, s. 63.
7) Görresová, cit. dílo, s. 77.
8) Tamtéž, s. 77.
9) Jones, cit. dílo, s. 66.
10) Tamtéž, s. 67.
11) Tamtéž, s. 72.
12) Tamtéž, s. 73.
13) Tamtéž, s. 73-74.
14) Zaganová, cit. dílo, s. 91.
15) Jones, cit. dílo, s. 74.
16) Görresová, cit. dílo, informace na deskách knihy.
17) Jones, cit. dílo, s. 75.
Vít Machálek

Vít Machálek

Vít Machálek

Politika, morálka, náboženství, historie, kultura.

Svým vzděláním a profesí jsem religionista a historik, zabývající se církevními dějinami, vztahy mezi různými náboženstvími, psychologií náboženství, náboženskými motivy v populární hudbě aj. Jsem také autorem životopisu Emila Háchy (Prezident v zajetí, Praha: Regulus, 1998). Osobně se angažuji v mezináboženském dialogu jako jeho křesťanský účastník (viz www.mezinabozensky-dialog.wz.cz).

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora